Zdravím! V sobotu 7.3. 09 jsem si splnila svůj životní sen. Pořídila jsem si motorku – Kawasaki Er5. Motorku, o které jsem vždy snila a básnila. Při této příležitosti mě na fóru poprosila Slečinka, zda bych jí nenapsala svůj příběh, jak jsem se dostala k motorkám.

     Nevím, jestli ta moje historka je ta pravá, ale třeba se v ní taky někdo shlédnete.Už jako malá jsem měla vybudovaný vztah k motoristickému sportu. Již ve třech letech jsem na popud dědy začala závodit na minikárách a tato záliba mi vydržela už dodnes. Letos zahajuji svou 17tou sezonu a tenhle sport naprosto miluju. Díky němu jsem poznala spoustu výborných lidí, kterých si fakt vážím a dala bych za ně i ruku do ohně. Na závody jsem odmala jezdila jen se segrou, mamkou a dědou.

     Otec se na nás vykašlal, už když jsme byly malé. Veškeré problémy s technikou minikáry mi pomáhali řešit tatínkové ostatních jezdců až do doby, kdy jsem se to byla donucena naučit sama. Teď celou minikáru umím rozebrat do posledního šroubečku (a zase složit, aby nic nezbylo :). Takže technická zručnost mi zrovna nechybí.           

     Pocházím z Rožnova pod Radhoštěm a zasvěcení do problematiky motorek mají toto město spojeno s velkým motorkářským srazem v místním kempu. Tehdy tam pracoval i můj děda a vždy mě tajně propašoval dovnitř, abych mohla chodit od jedné motorky ke druhé a kochat se z té krásy. Takže jestli vás tam někdy seřval nervní, plešatý pán, byl to můj děda! :cD Už tehdy jsem si řekla, že až budu velká, motorku budu mít taky… V 18ti letech, jsem se nemohla dočkat, až budu mít papíry na auto. Ty jsem dostala naprosto bez problému a na čas jsem byla spokojená. 

     Ale co mě nejvíc dostalo, bylo, když mě jednoho krásného prázdninového dne naložil kámoš z kár do auta, že jedeme do Brna na okruh, že jeho brácha má závody. Já tam byla jako Alenka v říši divů. Byl to Memoriál Františka Šťastného, ale datum už si nevzpomenu. Měla jsem volňásek do Paddocku i na Pitlane a nevěděla jsem, kam se dřív dívat. Když se blížil start, všichni byli strašně nervní a já taky. No nejhorší na tom bylo, že ty kámoše nenapadlo nic lepšího, než že mi strčili do ruky deštník a že mám jít s nimi na start dělat hostesku  :cD!!!  Že jsem byla rudá studem až na prdeli, vám snad nemusím vysvětlovat!!!

     Vše dobře skončilo, já to přežila a Luky jel výborně.

     A pak, asi před dvěma nebo třemi lety se stal zlom. Kámoš z minikár se rozhodl koupit si motorku – Yamahu Fazera 600. Nikdy žádnou motorku pořádně neřídil a všechno v klidu zvládl. Ten pocit, kdy jsem se poprvé svezla jako spolujezdec, ani nedokážu popsat. Byla to paráda!!!  Jeho starší brácha, to dlouho nevydržel a vyřídil si licenci na okruhové závody MČR, koupil staré CBRko, které přes zimu společně zprovoznili a opravili k nepoznání a vydal se na závody.Ale zpět ke mně a mojí „moto-kariéře“.

    Přes léto jsem sehnala docela dobrou brigádu, za kterou byly celkem slušné peníze. Tak jsem se rozhodla, že si konečně udělám řidičkám na motorku. Nevěděl o tom nikdo, krom ségry a kamarádů z kár. Neříkám, že by mi to mamina zakázala, ale jistota je jistota. Takže jsem si oběhala doktory a podobné formality a zjistila, která autoškola na čem jezdí a kdo chce kolik peněz. Řidičák mě stál asi 4000Kč. Ale musím říct, že můj instruktor byl fakt … Nechci to tu rozepisovat, ale když vám prozradím, že na motorce jsem nikdy za řídítky neseděla a po třech 45minutových jízdách jsem šla ke zkouškám, bude to vypovídat o lecčems...

     Papíry naštěstí mám… i když zkušenosti v podstatě pramalé… Jakmile jsem byla v půlce výcviku, vyhrkla jsem na závodech u piva na maminu tu radostnou novinu. Doporučuju!!! Je to výborný způsob!!!  I když se netvářila, přežila to. No a jak byly papíry, bylo to jednoduché … hlavně šetřit, šetřit a šetřit. Přes zimu jsem nakoupila všechny potřebné věci. Bundu (Modeka Shield pro 3990Kč – ale to jen že mi padla do oka), kalhoty (1900Kč – ty jsem vybírala, jen aby šly připnout k bundě), boty (3500Kč – Forma Arrow, Dry tex), rukavice (1200Kč – Geneze), páteřák (1600Kč – Ufo plast). Helmu naštěstí mám ještě z minikár, rok starou Lazerku za 4,5 tisíce, tak snad na přechodnou dobu vydrží.

     Takže papíry byly, vybavení taky… Co nám chybí? MOTORKA!!! Jelikož mám v papírech omezení do 25kw, potřebovala jsem motorku s tímto výkonem. Podle své finanční situace jsem dlouuuho vybírala. Začínala jsem na tom, že si na lítání koupím starší Jawu 350/640 – ale po poradě se zkušenějšími, mi bylo řečeno, že bych ji víc opravovala, než na ni rajtovala. Po nátlaku okolí (převážně staršího věku ), že nemám žádné zkušenosti na motorce, jsem uvažovala o Yamaze YBR 125, ale vzhledem k mé váze, která není zrovna lichotivá, jsem tuto možnost taky zavrhla. Zbývaly pětistovky. Jak už to bývá, váhala jsem mezi Suzuki GS500E, Hondou CB500 a Kawou ER5.

      Jak jsem se rozhodla, jsem psala už v úvodu. Kawa byla láska na první pohled a zůstalo u ní… Každý den jsem projížděla inzeráty v motoinzerci.cz a bazar na motorkářích, jen abych našla tu pravou s 25kw a za levný peníz. Peníze byly problém, ale jestli máte tak hodné příbuzenstvo jako já, kteří vám půjčí, máte po starostech. Volala jsem na 3 inzeráty. Vyšel až ten poslední. A myslím si, že byl ze všech nejlepší. Nebudu tu hrát na tvrďačku. Když ty předchozí motorky nevyšly, brečela jsem jako malé děcko. A na druhou stranu než jsem si jela pro svou krásku, nespala jsem z toho 3 noci, než byla v garáži.

      Měla jsem strašné štěstí na dobrého prodávajícího. Byla to motorka jeho ženy, která zrovna odcházela na mateřskou. Motorka byla krásná s řadou příslušenství. Rok výroby 2000, nalítáno 42tis. Km, nová řetězovka, laděný výfuk, padáky, plexi, vyhřívané rukojeti, dokonce mi tam nechal i nosič na kufr. Naprostá spokojenost a ten den jsem byla nejšťastnější člověk na světě. Takže dámy (a i pánové)! Jestli máte svůj motorkový sen, jděte si za ním! Je to krásný pocit, když to vyjde. Neházejte flintu do žita, když se to vašim rodičům nebude moc líbit – mají o vás strach. Inzeráty kontrolujte každý den, a pokud se objeví něco, co vás osloví, nečekejte na nic a okamžitě volejte. Přiberte si k sobě někoho, kdo tomu alespoň trochu rozumí a jeďte to omrknout, za to (krom benzínu) nic nedáte.Já vám budu držet palce, ať vám to vyjde a ať jste tak šťastní, jako jsem momentálně já. O týden dřív jsem si pořídila ten nejlepší dárek ke dvacátým narozeninám! Snad se někdy uvidíme na cestě!!! 

Katka Hlobilová ( Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript )